Teorie strukturní pevnosti
Strukturní pevnost vyjadřuje odpor zeminy proti přetvoření, a to při takovém zatížení, kdy začne porušování její struktury. Se zmenšujícím se součinitelem m se chování zeminy blíží k chování lineárně pružné hmoty.
Pokud uvažujeme při výpočtu sedání vliv strukturní pevnosti, pak:
a) je deformační zóna určena hloubkou pod základovou sparou, kde je přírůstek svislého napětí σz rovný strukturní pevnosti zeminy (určené přenásobením původního geostatického napětí σor součinitelem m):
kde: | m | - | součinitel strukturní pevnosti |
σor | - | původní geostatické napětí |
b) při výpočtu sedání vrstvy se uvažuje přírůstek svislého napětí σz vypočtený z přitížení redukovaný strukturní pevností podle vztahu:
kde: | m | - | součinitel strukturní pevnosti |
σor | - | původní geostatické napětí | |
σz | - | přírůstkové napětí ve středu vrstvy |
a sedání s je počítáno z napětí, které je na obrázku vyznačeno šrafováním a je dáno obecným vztahem:
kde: | m | - | součinitel strukturní pevnosti |
σor | - | původní geostatické napětí | |
σz | - | přírůstkové napětí ve středu vrstvy |
Velikost deformační zóny dle teorie strukturní pevnosti (obrazec účinného přitížení je vyšrafován)
Literatura:
Československá státní norma ČSN 73 1001 Zakládání staveb, Základová půda pod plošnými základy, 8.6.1987, Český normalizační institut 31060, Praha